Geologie a vznik
Granit (žula) se řadí mezi hlubinné vyvřelé horniny. Granit a žula jsou v podstatě synonyma. Zatímco v laické veřejnosti a v komerční sféře je běžně rozšířen a používán pojem žula, v odborné terminologii se dnes téměř výhradně používá označení granit. Slovo žula pochází zřejmě z německého slova Sohle (česky ve významu podklad, podloží), granit pochází z latinského grannum (zrno, zrnko).
Původ granitu lze hledat zejména v prekambriu, tedy v nejstarším geologickém období (zahrnuje prahory a starohory, asi od 4 700 mil. let - 600 mil. let). Jsou ovšem i mladší výskyty, např. významné česká žulová oblast, středočeský pluton, je stará 355 až 335 miliónů let, což odpovídá prvohorám. Granit je v současné době znám jen na Zemi, kde tvoří velkou část kontinentální kůry, jinde ve vesmíru zatím nebyl nalezen.
Granity jsou přitom nejrozšířenější plutonické horniny svrchní kontinentální kůry, výskyt a tloušťka granitové vrstvy se může pohybovat mezi 1,5 až do hloubky 50 km. Způsob umístění velkých vrstev granitu a jejich vyzdvižení do vrchních částí kontinentální kůry je dodnes geology diskutován a zpřesňován. Je to dáno i tím, že není možné sledovat procesy vzniku a tuhnutí granitoidního magmatu, neboť jevy probíhají ve velkých hloubkách okolo 10 – 20 km za extrémního tlaku a teplot a navíc ve velmi dlouhém časovém období, kdy tuhnutí se může pohybovat v řádech miliónů let. Cesta granitů na povrch je opět velmi dlouhá (je způsobena mimo jiné erozí povrchu, pod kterým magma chladlo). Tělesa granitu mohou mít rozmanitý tvar. Může tvořit rozsáhlé oválné komplexy, tzv. plutony, často s rozlohou 100 – 1 000 km².
Složení a vlastnosti
Granit se přitom počítá mezi tzv. felzické horniny, tedy horniny se zvýšeným obsahem následujících prvků: křemík, kyslík, hliník, sodík a draslík. Žula se tedy řadí mezi kyselé horniny (obsahuje více jak 65% křemičitanové složky). Termín granit se v praxi často používá pro označení všech hlubinných křemenno-živcových hornin, které by se měly spíše označovat jako granitoidy (za granit se totiž často označuje i grandiorit a křemenný diorit, tedy libovolné horniny složené hlavně z křemene, alkalického živce a (nebo) z plagioklasu). V kamenictví někdy, naštěstí ve výjimečných případech, dokonce dochází k tomu, že jsou tímto termínem označeny některé další magmatické nebo dokonce metamorfované horniny (zejména ruly).
Složení granitu je přitom poměrně proměnlivé, obsahuje zejména křemen, živce (zejména alkalické živce, např. ortoklas, mikroklin nebo albit a kromě alkalických živců rovněž plagioklas) a slídy (dominantně muskovit nebo biotit). Tyto složky většinou tvoří dokonce více než 90% složení horniny. Dalšími mineralogickými složkami granitu jsou především amfibol, augit nebo turmalín a dále hornina často obsahuje také příměsi andalusitu, magnetitu, ilmenitu, pyritu, granátu (zejména almandinu, což je v případě využití velmi dekorativní), cordieritu, sillimanitu, vzácně se může vyskytnout pyroxen, železem bohatý olivín, monazit, titanit, topaz, xenotim, zirkon a apatit. Příměsi mají vliv na vlastnosti a vzhled žuly, mnohé z nich bohužel mají poté nežádoucí dopad z hlediska jejího využití, protože mohou podléhat lépe rozkladu. Podle hlavních příměsí se poté rozeznávají např. biotitická žula, dvojslídá žula, amfibolická žula nebo amfibolicko-biotitická žula. Z mineralogického hlediska je možné granity dělit na alkalické granity (bohaté na křemen a s výrazným obsahem Na-živců (anortoklas nebo albit), vápenato-alkalické granity (nejčastěji se vyskytující, s obsahem plagioklasů a ortoklasu) a monzonitické granity (se stejným zastoupením anortoklasu a plagioklasu).
Granity jsou relativně tvrdé a pevné horniny a jsou odolné vůči zvětrávání a jsou proto považovány za extrémně odolné vůči povětrnostním vlivům. Hustota žul se pohybuje kolem 2,60 - 2,80 g/cm³ a její pevnost v tlaku se obvykle nachází nad 200 MPa. Chemicky jsou žuly složeny zejména z SiO2 (téměř 2/3 hmotnostního podílu), Al2O3 (cca 15 % hmotnostního podílu), K2O (cca 4 % hmotnostního podílu), dále jsou přítomny oxidy Na, Ca, Fe, Mg, Ti, P a Mn. Vzhledem k mineralogickému složení je žula odolná proti většině kyselin, ale i jiným chemikáliím. Vysoký obsah křemene má rovněž vliv na to, že jsou granity poměrně tvrdé. Lze hovořit o 6. až 7. stupni tvrdosti. Granit je rovněž odolný vůči vysokým teplotám, kdy bod tání se pohybuje mezi 1215 - 1260 ° C.
Nepřehlédnutelným znakem granitů je přirozená radioaktivita. Radioaktivní prvky jsou primárně obsažené ve všech horninách. Je ovšem faktem, že nejvyšší přirozenou radioaktivitu mají právě hlubinné vyvřelé horniny, jako jsou žuly. Žuly jsou díky mineralogickému složení relativně bohaté na draslík, uran i thorium. Tato přirozená míra radiace ovšem není nebezpečná (přesto je měřena a u materiálu sledována) a vzhledem k nízkým naměřeným hodnotám přirozené radioaktivity je žula vhodná i pro bytovou výstavbu. Pokud existovaly určité obavy, že žulové výrobky nebo žulový stavební materiál mohou být zdraví nebezpečné, nebylo to potvrzeno a ukázalo se, že naměřená radioaktivita plně odpovídá zdravotním normám.
Odlučnost
Specifickou vlastností je odlučnost granitu, což je důležité jak pro její zpracování, tak i využití. Ta je označována jako kvádrovitá někdy tlustě lavicovitá. Pokud je hornina nerozpukaná, umožňuje to vylomení i ohromných bloků (v ČR věhlasné lomy, např. Lipnice, Řásná, Mrákotín). Vyskytuje se ale také kulovitá (za vzniku kulovitých balvanů), či výjimečněji sloupcovitá odlučnost (vytváří zajímavé přírodní výtvory). Naopak nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti. Granit bývá rovněž narušený, tedy popraskaný v důsledku tektonických procesů. To má za následek, že se může drobit a je nemožné z něj získat vylomením větší celistvý blok, což značně omezuje jeho průmyslové využití.